Kaple sv. Kříže zvaná Pustyňa

O bratru Antonínu – Josefu Czimmererovi (někdy též psáno Zimmererovi), synu někdejšího bohumínského starosty Eliase Czimmerera – majitele velkoměšťanského domu č. p. 9, a bratru Felixovi – Antonínu Broském, někdejším bohumínském radním, víme s určitostí pouze to, že někdy v květnu roku 1756 byli přijati do III. řádu svatého Františka z Assisi. 

Oba tzv. laičtí řeholníci, kteří dnem svých slavných řeholních slibů obdrželi navíc právo nosit řeholní oděv, se poměrně záhy rozhodli pro poustevnický způsob života. Společnou žádostí z 1. července 1756, adresovanou Královskému úřadu se sídlem v Opavě, prosili kompetentní úřady o udělení souhlasu k povolení stavby nevelké poustevny někde v okolí Bohumína. Vydané kladné stanovisko z 29. července 1756 k jejich žádosti bylo ale podmíněno tím, že poustevna bude zřízena v blízkosti stávající kaple zasvěcené svatému Kříži, která pochází snad z roku 1733. Zde oba řeholníci vlastní nevelké množství tzv. „křoví“ a její stavba bude navíc finančně garantována jejich zbývajícím jměním, tj. asi půl vratislavského šefly pozemků na bohumínském předměstí.

Poustevna v blízkosti svatokřížské kaple, o niž oba bohumínští poustevníci pečovali, neměla ale dlouhého trvání. V roce 1782 byl totiž III. řád svatého Františka z Assisi na základě císařského dekretu rozpuštěn a poustevny, včetně té bohumínské, byly ještě v tomtéž roce zrušeny. Podle útržkovitě dochovaných záznamů byla historie stavby bohumínské poustevny definitivně uzavřena někdy v průběhu druhé poloviny 19. století, kdy byla ponechána svému osudu a samovolně zanikla.

Kaple sv. Kříže, která bývá mnohdy nejen v ústní tradici zaměňována s původní poustevnou, byla bohumínskými občany nadále udržována, zejména z piety právě k těmto dvěma poustevníkům, kteří nikoli v ní, ale v její blízkosti, žili. V „křížové dny“, tj. v pondělí, úterý a středu před slavností Nanebevstoupení Páně, nebo v den památky svatého Marka (25. dubna), se ke kapli svatého Kříže až do smrti starobohumínského duchovního správce Josepha Sniegonie – Pelikana každoročně konala prosebná procesí za zachování zaseté úrody, zejména před nepřízní počasí. V čele průvodu, který se po mši svaté za zpěvu litanií a náboženských písní vydal z farního kostela směrem k novému hřbitovu, kráčel i s procesním křížem místní duchovní správce spolu s ministranty, starosta s ostatními radními města, hasiči a členové zbývajících korporací a spolků, též místní mládenci a družičky nesoucí prapory a další občané.

Od roku 1958 je kaple zapsána v ústředním seznamu kulturních památek. Její interiér je prázdný. Původní plastický výjev ukřižování Ježíše z Nazareta na hoře Golgotě, který byl vyřezán ze dřeva, v kapli scházel již před rokem 1971. Mnohokrát již prošla opravou, čímž došlo k nepatrným změnám v jejím vzhledu. Nejhůř na tom asi byla po bombardování města na sklonku války, kdy z ní zbyly pouze obvodové zdi. Písemně doložené poválečné generální opravy se uskutečnily například v roce 1969, kdy místní zemědělské družstvo zajistilo také pomocí ocelových lan její praskající zdivo. Opětovnou výměnu střešní krytiny inicioval v roce 1973 a 1981 zdejší městský národní výbor. Další oprava se uskutečnila v roce 1995 jen díky tomu, že v roce 1994 došlo k samovolnému zhroucení jejího nezvykle formovaného štítu, původně zakončeného litinovým křížem. V roce 2011 přešel skromný objekt do majetku města a v roce 2012 prošel další zásadní rekonstrukcí. Ta se týkala štítu, vnitřních i vnějších omítek a především pokládky nové šindelové střechy. Současně ke kapli vznikl 170 metrů dlouhý přístupový chodník od starobohumínského hřbitova. Další proměny okolí Pustyně proběhly v roce 2018. V její blízkosti vzniklo vydlážděné ohniště s lavicemi. Vedle kapličky zahradníci vysadili dvě lípy a třešňovou alej podél přístupové cesty.