14.7.2010 - Jsem poslední mohykán, říká o sobě pamětník transportu

V říjnu 1939 mířil Otto Winecki se stovkami dalších Židů v jednom z prvních transportů vypravených nacisty do Niska. Dnes je poslední, kdo to pamatuje.

OSTRAVA Přestože přes čtyřicet let žije v Austrálii, dodnes mluví krásnou češtinou. "Přesně si pamatuji, kolik mi bylo, když jsem usedl do  transportu. Šestnáct a půl," začíná své vyprávění sedmaosmdesátiletý Otto Winecki, který včera spolu s manželkou přijel na návštěvu Ostravy. Pochází z  polské Ustroně, k Ostravě má ale silnou vazbu. "V Michálkovicích bydlel můj dědeček, narodila se tu moje maminka, tety, strýcové a další příbuzní žili v  Michálkovicích, ale taky v Bohumíně, Karviné nebo třeba Opavě," vysvětluje Otto Winecki, který o sobě s oblibou říká, že je poslední mohykán - poslední, kdo pamatuje první transporty Židů do  východopolského Niska nad Sanem.

V cíli cesty, kde asi pět set ze zhruba pěti tisíc deportovaných Židů budovalo koncentrační tábor, zůstal jen několik dní. "Po příjezdu nás postavili do řady. Zavazadla, která jsme měli ve vlaku, nám nedali. Hnali nás přes pontonový most přes řeku San," vzpomíná muž, který se  od roku 1988 pravidelně vrací do rodné Ustroně, kde se narodil a vyrůstal. Z  areálu vznikajícího tábora v Nisku unikl spolu s otcem a starším bratrem. "Během dne jsme se schovávali u sedláků a v noci se snažili přiblížit k  německo-sovětské demarkační linii. Chtěli jsme se dostat na sovětskou stranu," líčí dramatické chvíle Otto Winecki. Krušnější chvíle ale ještě přišly. Spolu s otcem a bratrem byl mladý Otto deportován Sověty do gulagu na Sibiř, kde pobyl více než rok: od června 1940 do září 1941. "Z toho místa nebylo úniku. Od nejbližší železniční stanice bylo vzdáleno 280 kilometrů. Silnice tam nebyly žádné a jediný dopravní prostředek byla loď. Z tajgy nevedla žádná cesta." Později Otto Winecki spolu s bratrem narukoval do polské armády v Sovětském svazu. Konec války ho zastihl v Berlíně. Ve vojenských službách zůstal ještě několik let po válce, později pracoval na ministerstvu zahraničního obchodu, kde poznal svou budoucí ženu.

"Seznámili jsme se před 57 lety. Moje budoucí žena tehdy stejně jako já pracovala na ministerstvu zahraničního obchodu ve Varšavě. Před rokem 1968 jsme také pár let žili v Praze," říká Otto Winecki. Pobyt v  Praze také vysvětluje jeho znalost češtiny, kterou zvládá i jeho manželka pocházející z Polska. V roce 1968 musela rodina Otto Wineckého, který se  původně jmenoval Windholz, opustit Polsko. Natrvalo zakotvila v australském městě Melbourne. Zde musel Otto Winecki začínat znovu od píky. "Anglicky jsme se  domluvili jen rukama nohama. Začínal jsem ve slévárně, vyráběli jsme knoflíky a  další kovové předměty," vzpomíná muž, který má dvě dcery, pět vnoučat a jedno pravnouče. Některé z válečných hrůz ho tíží dodnes. Při dotazu na to, co se  stalo s jeho maminkou a dalšími příbuznými v Ustroni se jen dlouze odmlčí a do  očí se mu derou slzy. Jeho žena ho v tu chvíli bere za ruku. Včera spolu vOstravě zamířili na radnici, židovskou obec i na polský konzulát.