24.11.2011 - Hurikán mě odmrštil z paluby. Letěl jsem jak kometa

Mořeplavec Richard Konkolski připodobňuje plavbu kolem světa k cestě z Ostravy do Prahy. V obou případech musí člověk řídit, dávat pozor, sledovat rychlost a kontrolovat polohu.

Pro mnohé je synonymem české mořeplavby. Vyhrál řadu námořních závodů. A hlavně třikrát sám obeplul zeměkouli. Nejen podle tohoto výčtu se zdá, že osmašedesátiletý Richard Konkolski (na snímku), rodák z Bohumína, ve svém životě nezahálel. Už v mládí se věnoval jachtingu na českých jezerech a řekách. Pak mu ale přišly české vody malé, tak začal plachtit na Baltském moři v Polsku, kde si udělal kapitánský diplom. S ním už měl oceán otevřený. V roce 1972 se vydal na svůj první závod přes Atlantik. "A když jsem dorazil za velkou louži, byl jsem okamžitě připravený vydat se na delší cestu," popisuje Konkolski.

Jak může člověk zvládnout plavbu kolem světa a nemít kolem sebe žádnou živou duši?

Je to otázka lidského myšlení. Tenkrát v sedmdesátých letech minulého století vlastně neexistovalo, že bych mohl vyjet na nějakou rekreační plavbu. Jediné, co bylo možné, bylo vydat se na závod. Jediná možnost, jak vyjet na delší dobu. Na samotu jsem se díval jako na něco, co k tomu patří. Když jedete autem do Prahy, taky jste sám.

Z Ostravy jsou to čtyři hodiny, cesta kolem světa je poněkud delší.

Podívejte se, v obou případech máte plné ruce práce. Musíte řídit, dávat pozor na cestu, sledovat rychlost, kontrolovat polohu. Co je dlouho a co není, to je pro každého relativní.

Jak dlouho trvá plavba kolem světa?

Různě. V době, kdy jsem se prvně plavil, trvalo mi to tři roky. Loď byla malá, sedm metrů a čtyřicet centimetrů, takže rychlost nebyla velká. Následovala otázka hurikánů, protože ty jsou v různých částech světa v různou roční dobu. Když jste v Austrálii, hurikány postupují od Afriky do Austrálie.

Co to znamená?

Musíte čekat tak šest až sedm měsíců, než období hurikánů přejde. Teprve pak se můžete vydat dál. Navíc jsem neměl peníze. Vystartoval jsem na závod coby oficiální reprezentant a měl dvacet liber v kapse. Z toho jsem zaplatil startovné.

Takže jste si cestou musel vydělávat, abyste měl peníze na další plavbu?

Plavbu jsem měl rozdělenou na etapy. A sice s ohledem na roční období, které je vhodné pro obeplutí nebezpečných míst, jako je mys Dobré naděje. Taky jsem potřeboval získat různé doklady, víza. Jednou mi platnost víza končila po závodě v Americe, kde jsem pracoval tři měsíce jako řezník. Pracoval jsem tam tři měsíce a za tu dobu jsem si stihl obstarat třicet šest víz.

Tolik?

Věděl jsem, že když opustím Ameriku, další zastávka bude v Austrálii. To znamená Bermudy, Portoriko, Santo Domingo a tak dál. Víza jsem si samozřejmě musel zajistit předem, oběhat řadu velvyslanectví, mít haldu fotek a vyřídit spoustu žádostí, na které se čekalo i několik měsíců. Pak jsem se plavil dál na Panamu, Kostariku, Kokosový ostrov, Galapágy, Polynésii. Všechny ostrovy, i když byly pod francouzskou nadvládou, byly samostatné státy. K návštěvě každého z nich potřebujete vízum.

Pro mnoho lidí Tichomoří znamená vzdálenou exotiku. Působilo to tehdy na vás jako ráj?

Už tenkrát jsem vybíral místa, kde nebyla letiště, protože jsem se chtěl vyhnout místům s turistickým ruchem. Na cestě potkáte spoustu jiných jachtařů, kteří plují stejnou trasu. Táhnete jako hejno ptáků. Takže jsme si navzájem sdělovali zážitky. Navíc mě zajímali domorodci. Filmoval jsem, fotil, psal články.

Který ostrov vás zaujal tak, že byste tam nejraději zůstal?

Celá Polynésie je krásná. Každý ostrov má své kouzlo. Galapágy jsou nádherné. Měl jsem to štěstí, že jsem navštívil každý ostrov na Galapágách. Dnes už se tam nedostanete, jachtou už vůbec ne. Dostal jsem tehdy vízum gratis. Příroda je tam nádherná se želvami a leguány, ale tvrdá. Je tam vedro a sucho, nedostatek pitné vody.

Zažil jste na moři takovou bouři, kdy jste si myslel, že to nepřežijete?

Člověk se snaží vyhnout bouřím, ale vždycky to samozřejmě nevyjde. Jednou jsem dokonce nafilmoval přes zadní vchod v kajutě, když loď na bok srazila velká vlna. Byl jsem schovaný uvnitř, filmuji a vidím vlnu, která se přibližuje. Roste a roste. Srazila mě tak, že lodní stěžně šly pod vodu. Držel jsem kameru, i když nás voda zalila. Naštěstí se loď vynořila zpět díky tomu, že dole je těžký kýl, který váží čtyřicet až padesát procent celkové hmotnosti lodi. Problém ale nastane, když se voda dostane dovnitř, to jde loď ke dnu. Vlna mi utrhla kormidlo. Tak jsem odhodil kameru a pustil se do práce, abych udělal provizorní kormidlo.

Jaká je nejlepší taktika pro mořeplavce, když vás zastihne bouře?

Prostě počkáte, až přejde to nejhorší. U mysu Dobré naděje a mysu Horn bývají až třicetimetrové vlny. Když přejde to nejhorší, vyplujete. Moře bude ještě rozbouřené, ale vy víte, že se utiší.

Hurikán na moři jste taky zažil?

Jednou. Tehdy ještě nebyl internet, na kterém můžete sledovat aktuální pohyb větrů. Všechno se začalo bouřit. Stáhl jsem plachty, zavřel okna, zabednil celou loď kromě škvírky u dveří, abych měl čerstvý vzduch. Chystal jsem si něco k obědu, když jsem uslyšel řev vlny. Ta byla tak silná, že převrátila loď zádí nahoru a tlak vody vymlátil okna. Voda se začala hrnout dovnitř. Přepadl mě pud sebezáchovy, chtěl jsem vyběhnout ven, ale nešlo to. Ten proud byl tak silný, že nebyla šance. To už jsem začal polykat bublinky a říkal jsem si, že se blíží můj konec.

To ale nebyl.

Loď se převrátila zpátky a já jsem okamžitě začal pumpovat vodu z lodi. Přišla další vlna a další příval vody. Nakonec jsem vodu pumpoval ven celých třicet hodin.

Pak už to bylo v pohodě?

Vůbec ne. Už byla noc, stál jsem u rozbitého vchodu. Skrz něj jsem viděl lodě, které kotvily vedle mě na otevřeném moři. Jedna z nich byla ohromná. Vzal jsem baterku a vyšel ven. V tom momentě jsem spatřil přicházet vlnu. Když udeřila o loď, vymrštilo mě to. Letěl jsem ve výšce pěti metrů. V letu jsem minul výztuhy stěžně. Letěl jsem jak kometa rovnou do vody. Viděl jsem loď, jak se převrací. Vyplaval jsem na hladinu a ohlížel se. Dno a kýl trčely do vzduchu. Loď se zase převrátila. Věděl jsem, že se stěžeň vynoří blízko mě, a tak jsem k němu doplaval. Chytl jsem se potrhaného lanoví. Přežil jsem.

(Jiří Tomíček, Ostrava)