6.11.2012 - Soutěž: Moje první auto

7. S trabantem jezdím i dnes, a to hlavně na srazy trabantistů

Psal se rok 1958, to jsem měl dvaadvacet let – přišel jsem právě z vojny, tj. z dvouleté prezenční vojenské služby a dostal se mi do rukou jako řidiči vůz Škoda Tudor, dvoudveřový sedan, bez topení, bez rádia, bez centrálního uzamykání, ale měl kliku pro roztáčení – hlavně v zimě, kdy baterka již byla slabá a bylo třeba i v zimě vyjet do terénu. Bylo to auto od mého strýce, který neměl řidičský průkaz, ale chtěl jezdit autem a já byl jako jediný po ruce volný pro jeho záměry. Jezdilo se vesměs o sobotách a nedělích nebo o svátcích, a to na hory nebo do rodin za účelem návštěv apod. Jezdil jsem i daleké jízdy jako do Vysokých Tater nebo do Nového Města na Slovensko, do Brna a jinde.

Toto bylo moje první auto, se kterým jsem se seznámil. Moje druhé auto bylo Škoda Popular z roku 1939 od mého tchána, které jsem zdědil do svého opatrování a jezdil s ním až do roku 1964. Byl to vůz bez diferenciálu, bez topení, opět také na kliku a baterii na 6 V. S tímto autem se naučila jezdit i moje manželka, takže jsme ho pilně využívali pro naše výlety do blízkých Beskyd, na rodinné oslavy a za kamarády. Třetím autem byl Renault 4 C V, který si koupil můj otec, a s ním jsme procestovali mnohokrát do Brna, na hory a taktéž i dálkově do Jugoslávie k moři a k rodině do Kostanjevic, kde se narodila moje babička. V pořadí čtvrtým autem byl Trabant combi, které jsme si již jako manželé z ušetřených peněz zakoupili. Bylo to v roce 1968 v létě – to ještě k nám nedorazil vstup vojsk Varšavské smlouvy. Ale již se říkalo, že se něco semele, a tak jsme byli držitelem trabanta, protože se říkalo, že v případě potřeby budou auta odebrána státem pro vojenské účely.

Každý, kdo si v této době koupil auto, byl držitelem motorového vozidla a nikoliv majitelem. Toto auto bylo první naše a používali jsme jej hlavně o víkendech. Do práce s autem nebyla ani řeč – to by byl přepych. V této době auto výhradně sloužilo jen pro rekreaci a jen o sobotách a nedělích se vyjíždělo ven z garáže. Auto to byl majetek – v porovnání cenově jako menší starší domek – oproti dnešku, kdy auto je skoro desetkrát levnější než rodinný domek. S trabantem jsme jezdili tři roky a vyměnili jsme jej za škodovku stovku, protože jsme si koupili přívěs a trabant by ho neutáhl. Pak přišla na řadu druhá škodovka, dacia, fiatek maluch, seat – marcela, fiat – Ciqencento, fiat – Panda a opět, když jsem šel do penze, jsem si koupil trabanta. Taktéž jsme v Bohumíně založili Veterán Trabant Klub, který dodnes již 13 let funguje a vykazuje aktivní činnost ve své působnosti. Celý život svého působení je spojen s motorismem a neustále mě baví motoristický život, je to můj koníček a svoje záliby vkládám do základny Trabant Klubu, kde se aktivně zúčastňuji akcí srazů veteránů, různých setkání anebo soutěží ve věcech motoristického sportu.

S trabantem a potom s dalšími vozy jsme projeli za našeho mládí skoro půl východní Evropy. Jinak na západ to bylo nemožné, ale i tak jsme si udělali výlet do Rakouska do Alp a Německa. Bylo to tehdy na permit, tj. že vás tam bude z rodiny někdo živit a také vás ubytuje. Jeli jsme za rodinou, a tak jsme cestovali na Západě trabantem. Všichni u benzinek koukali, co to tam leju do benzinu – pochopitelně olej pro dvoutaktní motory. S trabantem jezdím doposud, a to na srazy trabantistů nebo na srazy veteránů vůbec. Trabanta mám dnes jako koníčka pro recesi – pro potřeby akcí pořádaných Trabant kluby u nás i v zahraničí – tj. na Slovensku, v Polsku a v bývalém NDR. Akcí je mnoho a někdy se i prolínají navzájem mezi sebou a já nevím, kde a kam, ale vždy zvítězí konané neblíže k domovu. Mezi námi veterány s trabanty jsou i mladí a fandí aktivně svoje zájmy o motoristický sport ve věci soutěží, zájezdů a srazů veteránů starších i starých vozidel.