29.5.2013 - Nejradši bych pořád jen vyhrával

Útočník fotbalového Bohumína Jakub Sittek v rozhovoru pro Deník přiznává:

Bohumín – Fotbalisté Bohumína jsou mezi soupeři v krajském přeboru známí, že více než fotbalovou krásou se snaží prosadit skvělou fyzickou kondicí, bojovností, nasazením a obětavostí. Tedy fotbalovými vlastnostmi, které mnohdy znamenají podstatně více, než technická vytříbenost a fotbalovost. Jedním ze svěřenců trenéra Marka Poštulky, kteří nevynechají v zápase ani jeden souboj a na hřišti "jezdí" od první do poslední minuty, je odchovanec Bohumína Jakub Sittek.

Osmadvacetiletý útočník, který si ale po svém návratu do rodného města musel zvyknout na nový post na kraji zálohy, má však za sebou také dvouletou štaci v rakouské nižší soutěži. K tomuto období svého života se vrací rád. "Asi před pěti lety jsme se s Martinem Kempným přes jednoho člověka z Jičína, co dělá agenta pro Rakousko, dostali do klubu SC Maria Taferel. Vždy jednou týdně jsme tam jezdili hrát zápasy a nemůžu si stěžovat. Soutěž byla poměrně kvalitní a navíc musím přiznat, že za slušné peníze. Celkově i s prostředím to byla paráda," popisuje dnes Sittek své zážitky.

• V Česku jste ale v dospělém fotbale hrál vedle Bohumína už jen za divizní MFK Havířov. Jak na toto své působení vzpomínáte?

Rád, protože se mi tam dařilo. Nejspíš to bylo asi moje nejlepší fotbalové období, které trvalo dva a půl roku. Kdybych nebyl tak pracovně vytížený, tak se tam asi vrátím. Klub mi zůstal v srdci. Sice jsme pořád hráli o záchranu, ale jak tam přišli Míra Matušovič, David Sourada, Radim Sáblík a Ilja Zítka, tak jsme vytvořili skvělou partu, která mohla dokázat víc.

• Proč jste to nikdy nezkusil ve vyšších soutěžích?

Když jsem byl ještě na základní škole, tak jsem hrál v Baníku, ale skončil jsem tam. Chtěl jsem odejít do Bohumína, kde bych fotbal hrál jen tak. Později jsem měl nabídky z Karviné, ale tam to vždy na něčem zkrachovalo. Tohle vše už je ale minulost. Teď jsem v Bohumíně a s kluky chceme v blízké budoucnosti postoupit, abych si zase jednou zahrál divizi.

• Myslíte, že tým máte na to, abyste se o postup mohli výhledově porvat?

Určitě, protože Marek Poštulka přivádí šikovné hráče z Karviné, což se hodí. Uvidíme, co bude v létě. Prioritní bude sehnat brankáře, protože Richard Goj odletí studovat do Irska. Nicméně když mohou na vrchu hrát Heřmanice, tak proč ne my?

• Výsledky v letošní sezoně tomu ale moc nenasvědčují.

Mohli jsme uhrát více bodů. Na druhé straně máme mnoho zraněných, takže hrajeme jen v jedenácti nebo dvanácti lidech, což je při tom programu hodně namáhavé. Sice dokážeme vyhrávat proti týmům z vrchu tabulky, ale ztrácíme naopak s těmi dole.

• Navíc vám to ani v šatně moc neklapalo.

Ze začátku to nebylo dobré, to ví asi každý (směje se). Nejprve se vyhrávalo, ale pak se to zadrhlo. Můžeme si ale za to sami. Řveme po sobě jako psi, a to je špatně. Kdyby atmosféra byla lepší, podobná jako v prvních šesti zápasech sezony, tak bychom mohli být výš.

• Vy jste ale právě jeden z těch, kteří se na hřišti vehementně rozčilují. Na spoluhráče, protihráče, rozhodčí…

To hrají roli emoce, protože já neumím prohrávat. Pořád bych nejradši jen vyhrával. Navíc vím, že někteří kluci mohou ze sebe dostat ještě mnohem více, než na hřišti ukazují. Jsem si ale vědom, že spoluhráče musím i podpořit, povzbudit, a ne je jen kárat.

• Po zápase se Slavkovem jste si jako rada starších údajně sedli a vše jste si vyříkali.

Ano, spolu s Pinďou (Lukášem Ciesarikem) a Jardou Kubinským, jehož nápad to byl, jsme si řekli, že my starší bychom měli kluky zvednout, a ne jen po nich řvát. Snažit se jim pomoci, aby se chytli, a táhli jsme tak všichni za jeden provaz.

• V minulosti jste nastupoval v útoku, teď hrajete na pravé straně zálohy. Z obrany vás podporuje Patrik Poštulka, který byl rovněž ještě nedávno útočník. Rozumíte si spolu?

V útoku se mu moc nevedlo, takže se v přípravě zkusila tato varianta a on se osvědčil. Já jsem v posledním roce hrál napravo s Lukášem Plutou, což je podle mého škoda, protože jsem původně útočník a třeba s Pinďou nám to vepředu šlo a dávali jsme branky. Teď s Patrikem na kraji je to něco jiného, ale jde nám to, takže proč ne?

• Už ve středu vás v semifinále krajského poháru čeká vedoucí tým I. B třídy – Kozmice. V případném finále pak narazíte rovněž na soupeře z nižší soutěže (Vřesinu nebo Smilovice – pozn. red.). To vypadá nadějně, nemyslíte?

Určitě. Já bych ohromně chtěl, abychom tady přivedli alespoň divizní tým, podobně jako se to povedlo předloni Heřmanicím, kdy tam přijel Lískovec a pak také Slovácko. Bylo by to zajímavé. Třeba v Havířově jsme hráli proti Karviné. Byl to pro mě zážitek, navíc s kapitánskou páskou.

• Kromě toho, že hrajete za A­tým, stejně jako vaši někteří spoluhráči také trénujete. Ve vašem případě bohumínskou přípravku ročníku 2004.

Ano a moc mě to baví. Musím ale přiznat, že tady je to s ročníkem 2004 těžké, protože je málo kluků, kteří chtějí hrát. Navíc, když potom vidíte, že někteří místo tréninku sedí v parku, tak je to hrozné. Bohužel je to ale tak. Chtěl jsem začínat u mladých kluků, což se mi splnilo. Zanedlouho si budu dělat i licenci. Chci postupovat dál a dál a třeba jednou vést starší žáky. To mě láká, protože u nich už je to fotbal. U těch malých je to ještě taková hoňka.

• Chtěl byste v budoucnu trénovat dorost nebo třeba dospělé?

Dorostence asi ano, ale dospělé ne, protože tam už výsledky musí být na určité úrovni a na to bych se se svojí povahou nehodil. Jsem docela výbušný a to by nemuselo dělat dobrotu.

• Více vašich spoluhráčů trénuje v Bohumíně přípravky.

Ano, je to totiž zajímavé a baví nás to. Navíc si myslím, že těm malým klukům máme co dát. Přece jen už toho máme dost odehráno a něco jsme zažili.

• Sám máte malého syna. Bude fotbalista jako vy?

Věřím v to. Je na něm vidět, že ho fotbal zajímá, protože neustále každý den má míč u nohy a pořád do něj kope. V podstatě jej ani do rukou nevezme. Budu rád, když mu to vydrží.