28.11.2014 - Na 20. listopad 1944 nezapomenu

Ten rok byl předposledním rokem 2. světové války. Tehdy mi bylo jedenáct. Bydlel jsem v Přerově u rybníka v Kolibách. V současné době jsou tam vybudované tenisové dvorce. V prostoru našich domků byl vybudován centrkurt. Dvakrát se tam odehrálo mistrovství Evropy.

Proč ale píšu tyto řádky. V životě každého člověka jsou okamžiky, na které nelze zapomenout, i kdyby se dožil 120 let. Tato vzpomínka má špatný konec. Dvacátého listopadu kolem půl desáté ráno byl vyhlášen letecký poplach. Ze školy nás hned po vyhlášení propustili. Tyto poplachy byly vyhlašovány vždy, když americká letadla nalétávala na území našeho státu. Letadla přelétla nad Přerovem a dále nad města Vítkovice, Ostravu, Třinec, Bohumín a pokračovala na území Polska. Tyto letecké svazy s sebou nesly smrtonosný náklad, který při nalétnutí na cíl shazovaly. Tyto bomby ničily těžký i lehký průmysl,kterýbylzaměřenna vojenskou výrobu.

Při každém bombardování zahynulo několik desítek až stovek nevinných lidí. Přelety leteckých svazů započaly až v roce 1944. Svazy létaly v leteckých formacích, stíhačky oblétávaly celý svaz a zajišťovaly bezpečnost proti napadení letadly nepřítele. Při jasné obloze, ve výšce asi 8 až 10 kilometrů, nám stíhačky připadaly jako rybky v čisté vodě. Kolem půl druhé odpoledne jsem se nacházel se skupinou dětí na cestě od ul. U Tenisu k ulici Kosmákova – Kozlovská.

Po pravé straně byl dům pana Chmelaře, známého přerovského architekta a malíře. Po levé pak stojí trafostanice. Naše zraky byly upřeny k řece Bečvě a nad Žebračku, kde jsme viděli první vracející se letecký svaz. Hukot leteckých motorů nevěstil nic dobrého. Musím podotknout, že letadla letěla docela nízko. Apak jsme zaznamenali nad Žebračkou prvnívýbuchyahustýdým. Za pár okamžiků jsme se sami nacházeli ve smrtícím pekle.

Hvízdání leteckých bomb, výbuchy a hustý dým, třicet vteřin nebo minutu trvala hustá tma. Já jsem se asi po třech až pěti minutách sbíral ze země. Na sobě jsem měl pět až osm cm hlíny a drobného kamení od vybuchlé bomby, která dopadla asi patnáct metrů ode mě do prostoru dnes stojící trafostanice.

Další bomby dopadly čtyřicet až sto metrů od nás. Skupinka dětí – mých vrstevníků, to přežila s malými zraněními, přežili ale všichni. Nepřál bychžádnémuvidět tu zkázu a spoušť, která mě obklopovala. První bomby, které padly na Přerov, padly na Koliby. V té době tam bydlela rodina Kóšova, Pivodova a Pěčkova. Při náletu byl zabit můj bratr Josef Kóša a starší bratr Vladimír byl zasypán. Měl zlomenou pravou nohu, rozbitou hlavu a jiná poranění.

Mým přáním by bylo, kdyby se státníci všech zemí domluvili a veškeré konflikty řešily diplomatickou cestou. Aby byly zrušeny armády všech zemí světa a na naší planetě zavládl mír. Aby miliardy, které země dávají na zbrojení, použily na výživu lidí v rozvojových zemích. Ještě dnes trpí hlady a umírá na naší planetě dvacet procent populace.