4.4.2015 - Sedm let velkých průšvihů. Sedm let velkého nic

V dubnu se svým pokračováním vracejí na scénu dva velké, nekonečně se táhnoucí případy. Jeden se týká zvlněné ostravské dálnice, druhý železničního neštěstí ve Studénce. Oba mají nálepku průšvihu, oba se řeší roky, oba bezvýsledně. U velkých průšvihů, které se v Česku stanou, totiž platí jedna obyčejná, nicméně letitá rovnice. Ta, která tvrdí, že velký průšvih rovná se rychlý trest, to není...

Rovnice zní jinak – "průšviháři" jsou všehoschopní a ti, kteří mají jejich prohřešky vyšetřit, neschopní... Prvně jmenovaní mají dar své prohřešky zlehčovat, případům se vysmívat, zdržovat jejich vyřešení, a hlavně je svést na někoho jiného. Druzí mají také dar – a to mít ke všemu pořád málo důkazů, a naopak na vše hodně času.

Dálnice z Ostravy do Bohumína se otevřela v roce 2007. Už o rok později se na ní frézovaly boule. Dálnice se začala vlnit a nějak s tím nechtěla přestat. V roce 2011 se zjistilo, že za vlnění může bobtnající struska. A začalo se řešit, kdo za to může. Stejně jako začal kolotoč hádek, sporů, válka posudků a dalších posudků, plejáda trestních oznámení, vyhrožování, usmiřování, pokut, odmítání pokut a tak dále, a tak dále...

Od roku 2007 se na ministerstvu dopravy vystřídalo deset ministrů. Jsou mezi nimi jména, která dodnes jitří emoce, jako Aleš Řebíček, Vít Bárta, Antonín Prachař, Pavel Dobeš, Zdeněk Žák, i jména, která upadla v zapomnění – Gustav Slamečka, Radek Šmerda, je tam pár "zimních králů", jako třeba Petr Bendl, a teď je tam Dan Ťok, který budí emoce, rád by, aby některé věci upadly v zapomnění, a možná stihne být i "zimním králem". Určitě žádnému ministrovi nelze upřít, že by se o ostravský dálniční problém aspoň nezajímal. Pár z nich do Ostravy i přijelo. Snaha se nedá upřít ani ministerstvu dopravy. Co se jim však upřít dá, je to, že by ostravský problém směřoval k nějakému výsledku.

Jediným uchopitelným počinem je vytvoření vyšetřovací parlamentní komise, která má pochybení při stavbě dálnice vyšetřit. Komise vznikla loni v říjnu, tedy mraky let od prvního vlnění... Její problém je, že doteď nemá svého předsedu. Poslanci se jej od října snaží zvolit, ale marně. A bez předsedy komise fungovat nemůže. Takže komise už by byla, ale zatím se jí říká fraška...

Frašku připomíná i jiný příběh. V půlce měsíce bude pokračovat soud k vlakové tragédii ve Studénce. Kdo by si na ni nepamatoval – před rychlík z Krakova spadl most a vlak do něj narazil. Osm lidí zemřelo a devadesát se zranilo. Víte, že to v srpnu bude už sedm let? Myslíte, že je za neštěstí někdo potrestaný? Není. Soudu k železniční tragédii se říká nekonečný příběh. Osm lidí přišlo o život. Jejich příbuzní se soudu dočkali až po třech letech. Řeknete si, fajn, tři roky to trvalo, ale teď už to nabere rychlost... Při pohledu do kalendáře je jasné, že nenabralo.

Na lavici obžalovaných sedí sice deset lidí, ale soud se příliš nehýbe. Kromě přehazování viny se například řešilo i to, jestli za neštěstí může více most, nebo rychlík, anebo které firmě padají mosty jako na podzim hrušky... Kdyby nešlo o tak vážnou věc, tak by jeden řekl, že se u soudu i nasměje... Dobrá zpráva – v dubnu se má volit znovu předseda vyšetřovací dálniční komise. V dubnu také pokračuje soud ke Studénce. Špatná zpráva – volba předsedy možná po půl roce klapne, co ale (a hlavně kdy) komise vyšetří, je ve hvězdách. U soudu neklapne nic. Podle některých právníků bude pokračovat až do roku 2017. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, říká se. U našich úřadů a institucí platí u "mletí" jen to pomalu...