3.10.2007 - Lesk a bída sociální demokracie

Zápas naší strany o sociálně spravedlivou společnost, a v konečné fázi o socialismus, se neobejde bez spojenců. Spojencem by měla být především sociální demokracie usilující o vytvoření a existenci sociálního státu, mohli by jimi být Zelení, pokud by svůj ekologický program (vlídnost k přírodě na líci má na rubu vlídnost k lidem) mysleli vážně, a mohla by jimi být i ta menší, bohužel mlčící část lidové strany, která před papeženstvím dává přednost Kristovu učení. V současné době se však zdá, že o lepší zítřek pro pracující této země důsledně usilujeme často sami.
Pokud jde o ČSSD, na samém počátku českého návratu do kapitalismu stojí její bohumínské usnesení o zákazu spolupráce s komunisty. Větší stupiditu si u politické strany nelze představit.
S nástupem krajní pravice do vedení země byla cílevědomě rozvíjena nenávist k reálnému socialismu do té míry, že jí podlehla i nově formovaná sociální demokracie. Nemalou roli zde hráli navrátilci do řad strany z protisocialisticky orientované emigrace. Jde však především o to, že podstatou samotné politiky (včetně diplomacie, jak jsem ji poznal a jak jsme ji prováděli) je hledání partnerů a spojenců, diskuse, jednání, styky, výměny názorů, a to se všemi partnery na politickém (diplomatickém) nebi. Nepolitická či dokonce apolitická politika, vylučující jednání, vyhledávání partnerů a výměnu názorů, je nesmysl.
K lesku ČSSD nepatří její vstřícný vztah k Václavu Havlovi, byť se ze svých iluzí do značné míry vyléčila. Leskem je její triumf ve volbách v roce 1998, po nichž se na osm let ujala vlády a ze sociálních vymožeností zachraňovala alespoň zbytky.
K jejím největším hříchům však patří skutečnost, že právě za její vlády jsme se v březnu 1999 stali členy Severoatlantické aliance; ani ČSSD nebrala v potaz závazek hlavního sponzora NATO, Spojených států, že se NATO po rozpadu Varšavské smlouvy nebude rozšiřovat směrem na východ a nebude přijímat za členy bývalé členské státy VS. Tehdejší premiér Zeman kurz spojenectví s politicky, ekonomicky i vojensky nejsilnější a nejbujnější kapitalistickou zemí světa stvrdil svou úslužnou návštěvou USA. Hanbou ČSSD je skutečnost, že jen několik dní poté, co jsme byli do NATO přijati, došlo v hrubém rozporu s Chartou OSN k otevřené vojenské agresi proti Jugoslávii. Důsledky této vojenské akce čpí recidivou válečné nákazy do současné doby.
Za mimořádně nehezkou skvrnu na štítu ČSSD považuji její nepochopitelný postup po volbách v r. 2002. Levice v nich získala 111 poslaneckých míst a byla schopna nastoupit cestu realizace tehdy deklarovaného programu ČSSD; sociální demokracie mohla - v souladu se svým postojem vůči KSČM -vytvořit jednobarevnou vládu, pro niž by ve sněmovně našla podporu poslanců KSČM.
Designovaný premiér Špidla se však rozhodl pro spolupráci s rosolovitými lidovci a extrémně pravicovou ODA a deklarovanou levicovost ČSSD dokonale pohřbil. Není sporu o tom, že na nižších stupních státní správy se spolupráce levicových stran uskutečňuje; není to však všude, důsledně ve všech otázkách a vždy zásadově; přesto patří spolupráce obou levicových stran v obecních zastupitelstvech k lepší tváři ČSSD.
Levicovost ČSSD profanují i její neblahé majetkové kauzy. Nelze přehlédnout způsob, jakým se bývalý premiér Špidla dostal na lukrativní post v Bruselu. V poslední době čeří vodu případ bývalého premiéra Grosse a jeho podivně nabytého majetku. Pravice trvale připomíná »kakaovou« kauzu poslance Krause. Postavení sociální demokracie (ale nejen její) vážně kompromitují případy, kdy se její čelní představitelé zajímají více o osobní prospěch a majetek, než o zájmy obce. Ani mediálně šířená fabulace o sporu mezi poslancem Vlčkem a předsedou ČSSD Paroubkem o post předsedy Poslanecké sněmovny na důvěře této straně nepřidává. Stále více se proto v médiích objevují skeptické úvahy o tom, že politika v Čechách je jedna veliká špína. Vůči těmto výtkám není imunní ani ČSSD.
Myslím, že ČSSD chybí především jasná strategická vize. Představa o tom, že českou společnost trvale uspokojí program budování kapitalismu s lidskou tváří (či spíše s pleťovou maskou), nemůže mít dlouhodobé trvání. Tím spíše, že Evropská unie, jíž se ČSSD zaštiťuje, se stále více odhaluje jako byrokratický model kapitalismu, v němž nadále sílí silní a na okraj či dokonce periferii se dostávají slabší. Společnost budovaná na charitě nemá oporu v žádném světovém názoru. ČSSD se potácí mezi smyslem pro sociální spravedlnost a vírou, že je ji možno nastolit v rámci kapitalistických výrobních vztahů. Kapitalistická prosperita má ovšem spekulativní základy a je vratká stejně tak, jako byla v roce 1929.